AKTUALITY
V IBU Cupu poznal sám sebe a vrací se do Světového poháru. Jmenuje se: Adam Václavík
20. ledna, 2019
Počínání Adama Václavíka v IBU Cupu trochu připomíná houpačku. A podstatné u ní je, že když se Adam dostane dolů, dokáže v sobě vždy najít ještě dostatek energie, sil, vůle i umu, aby se opět vyhoupl nahoru. Podařilo se mu před týdnem v Dusznikách, kde po prvním nevydařeném sprintu, zvládl ten druhý bezchybně a skončil třetí. Podařilo se mu to i nyní v Arberu, kde se po zpackaném sprintu vyhoupl na devátou příčku stíhacího závodu. Zkrátka vždy je lepší se houpat, než jen trpět dole…
„Myslím, že to byl pěkný závod,” podotkl k tématu 12,5 km dlouhé stíhačky. “Vstoupil jsem do něho s tím, že se nikam nepoženu. Mělo to i svůj důvod. Na střelnici se tady v Arberu stejně třeba jako v Pokljuce přijíždí z kopce. A kdybych se dostal někde na 29. nebo 30. stav, musel bych hodně brzdit, a pak vše po položce zase přes celou střelnici dohánět. Takhle jsem si vlastně zadarmo dojel na dvojku,“ vykládal nadšeně, jak se mu záměr vydařil.
Úvodní položku, a pak i tu následující zvládl rodák z Jilemnice bezchybně. „Taktika mi vyšla, to mne hodně povzbudilo. I na trati to bylo docela dobré, i když ten nešťastný sobotní sprint se mi běžel o poznání lépe…“
Při závodění v IBU Cupu si uvědomil, že výkonnost a výsledky za ním nepřijdou samy. „Občas ještě dělám na střelnici blbosti, jako v sobotu, ale na druhou stranu se už umím i dobře zkoncentrovat a dělat věci správně, jako dnes.“
Za výkony v IBU Cupu si vysloužil zpáteční jízdenku „na houpačku“ Světového poháru. „Do Anterselvy mohu odjet s klidnou hlavou. Jsem přesvědčený, že se už dokážu oprostit od toho, že jsem ve svěťáku. Protože tam jsem byl obyčejně sám sobě největším soupeřem s tlakem, který jsem si na sebe vytvářel,“ řekl o poznání sebe samého.
Tomáš Hermann
Foto: Jiří Novotný