„Trenér je součástí týmu,“ říká Ondřej Rybář

18. února, 2015

Dlouhé roky stál v pozadí a o jeho trenérské činnosti věděli jenom zasvěcení v biatlonovém hnutí. Po deseti letech je Ondřej Rybář na svém dosavadním řemeslném vrcholu. V pondělí 16. února 2015 mu Unie profesionálních trenérů udělila v pražském Studiu Ypsilon titul Trenér roku 2014.

 

Druhé místo v anketě obsadil trenér české fotbalové reprezentace Pavel Vrba, který čtyřmi výhrami dostal národní tým do čela kvalifikační skupiny ME. Na třetí příčce skončil David Kotyza, osobní kouč tenistky Petry Kvitové, jež loni podruhé v kariéře vyhrála slavný Wimbledon. Do síně slávy byl „in memoriam“ uveden Václav Fiřtík.

 

Když před více než deseti lety studoval v Liberci pedagogiku a trenérství dostal Ondřej Rybář nabídku trénovat „B“ tým. Už tehdy se projevil jeho rukopis. „Chci svůj tým, se kterým budu pracovat,“ stanovil si podmínku. Vedle jiných připravoval Jiří Faltuse, který vyrostl ve špičkového trenéra mládeže, a také Jaroslava Soukupa. “Byla to výzva dostat kluky někam výš. A z dnešního úhlu pohledu také neuvěřitelně cenná zkušenost,“ poznamenává k tomu. Jeho parta se pak rozrůstala, přibyl do ní například i Zdeněk Vítek, současný kouč žen. Jak symbolické…

 

S Jaroslavem Soukupem pak absolvoval celou jeho vrcholovou kariéru. Šli postupnými kroky od vítězství na mistrovství Evropy a Světové univerziádě, přes úspěchy na světových šampionátech až po olympijské medaile. „Vše, co jsme spolu prožili, nás oba obohatilo.“ Olympijský bronz Jaroslava Soukupa, tak mám velmi široký rozměr. Není jen úspěchem sportovce, ale především potvrzením správnosti cesty, kterou před mnoha lety trenér Ondřej Rybář nastoupil. A samozřejmě další emociální náboj jí dodává i skutečnost, že byla první českou olympijskou medailí v biatlonu vůbec.

 

Po olympijských hrách v Turíně 2006 vedl družstvo žen, ale svoje mužské ovečky nikdy neopustil. Stále dohlížel na přípravu jak Jaroslava Soukupa, tak Zdeňka Vítka. Trenérem týmu mužů se stal nenápadně před olympijskými hrami ve Vancouveru, a to na návrh tehdejšího kouče Vlastimila Vávry. Tým měl schopné závodníky a za sebou velké výsledky. Individuální v podání Michala Šlesingra, Zdeňka Vítka či Romana Dostála, tak i kvalitu štafetovou. Přesto závodníkům stále něco chybělo. To „něco“ byla stálost formy, stabilní výsledky. To chtěl změnit.
Přišla radikální změna. Reprezentace se pod jeho vedením začala připravovat v duchu jeho filozofie: jako tým. „Ze tří tréninkových skupin, jsem udělal jednu,“ připomíná. Závodníkům připravil náročný plán, který se však na druhou stranu v kolektivu lépe naplňuje. „Zvýšil jsem objem tréninkových jednotek i hodin.“ Sportovce to bolelo, ale začalo současně brzy nést i ovoce. Michal Šlesingr se vrátil mezi elitu, Jaroslav Soukup vybojoval první světovou medaili a Ondřej Moravec nalezl ztracené sebevědomí. „Přiblížili jsme se světu. Všichni makali a makají na sto procent,“ podotýká. Uvědomuje si však, že společná práce musí být hodinářská. „Stále je nutné brát v potaz naše možnosti a šíři základny,“ zdůrazňuje.

 

Pět olympijských medailí, které získali jeho svěřenci společně s Veronikou Vítkovou, mluví za vše. „Chlapské medaile z individuálních závodů jsou pro nás neuvěřitelně cenné,“ připomíná již zmiňovaný Soukupův bronz, a také stříbro a bronz Ondřeje Moravce. „A navíc jsem přesvědčen, že kdyby byl zdravý Michal Šlesingr, tak si na tu placku taky sáhl. Koneckonců letos je to vidět.“

 

Ale zpět k trenérskému rukopisu Ondřeje Rybáře. Stručně shrnuto to jsou: týmová práce, systém a maximální objem práce. „Teď se nám podařilo spojit mužský i ženský tým. Je nás šest trenérů, deset a deset sportovců, maséři, fyzioterapeuti, servismani a další. Pomáháme si, diskutujeme a inspirujeme se. Důležité pak je vytrvat.“ Příkladem může být benjamínek týmu Michal Krčmář. „Tři roky se adaptoval na naši zátěž, a tuto sezónu už je jednou z opor. Má svoje místo ve štafetě a pravidelně boduje v závodech Světového poháru,“ ukazuje, že jeho cesta funguje napříč generacemi i závodníky s různými předpoklady. A v záloze jsou další – Matěj Krupčík, Tomáš Vojík, Adam Václavík.
„Když se ohlédnu za našimi výsledky,“ a od jara už Ondřej Rybář promlouvá jako šéftrenér celé reprezentace, „tak vidím, že jdeme po dobré cestě. Musíme vytrvat a zůstat u systematické práce.“ Více o tom, jak jeho tým pracuje, prozradit nechce. „Vše, co nyní děláme, k tomu jsme si museli dojít, museli jsme se to naučit, vybojovat si to…,“ vysvětluje a dodává: „Ještě nepřišla doba, abych dával soupeřům návody, jak mají pracovat.“

 

Tým, systém a řehole pak přinášejí výsledky i v právě probíhajícím sezóně. Česká reprezentace už má na kontě 15 pódiových vystoupení, a z toho je třetina vítězství! Čtyři sportovci se pak drží v elitní desítce průběžné klasifikace Světového poháru. Svoji roli i současnou „slávu“ však hodnotí s pokorou. “Trenér je součást týmu a nebýt tak skvělých sportovců, tak i kdybych se rozkrájel, nenadělám zhola nic. Poděkování v prvé řadě patří jim a všem lidem kolem českého týmu. Velmi si cením, že můžu být v tak úžasné společnosti sportovců a teď i trenérů,” dodává Trenér roku 2014 Ondřej Rybář.

 

Text:Tomáš Hermann