Ondrův průvodce biatlonovými areály: Hochfilzen

09. prosince, 2021

Hochfilzen nebo taky Snowfilzen. Takové je přezdívka rakouského střediska, které docela často zasypává sníh. A to dost komplikuje život servismanům.

Světový pohár se v tyrolském středisku jel už v úvodní sezóně 1978/79. To ještě Ondřej Moravec ani nebyl na světě. On sám v Hochfilzenu poprvé závodil v roce 2003 a má k němu co říct.

V roce 2017 se tu stal vicemistrem světa a tenhle areál má rád. Několikrát tu dokonce strávil silvestra. „U nás v Letohradě jsme měli vždycky v tomhle období problémy se sněhem, takže jsem vždycky hledal místo, kde by se dalo trénovat. Hochfilzen byl pro mě super v tom, že není tak daleko. Zohledňoval jsem to, protože člověk má toho cestování hodně.“

Do Hochfilzenu to měl Moravec asi sedm hodin jízdy autem. Navíc s jistotou, že v údolí Pillerseetal bude mít výborné podmínky k přípravě. „Posledních 10, možná 15 let tu měli nějaký sníh a nehrozilo, že by roztál. Je to takový sichr.“

Jen musel dopředu nahlásit, že se do Hochfilzenu chystá. „Skoro nikdo tam netrénuje, protože je to vojenský prostor a docela si ho hlídají. Chtěl jsem tam jet i loni, ale kvůli covidu to nešlo. Tak jsem skončil v Obertilliachu,“ přibližuje Ondřej Moravec.

Hochfilzen je docela malý, má něco přes 1000 obyvatel. Dá se tu nakoupit v menších obchodech a to je asi tak všechno. „Tady je to hotel–stadion a nic mezi tím není. Leda kdyby bylo dost sněhu, tak by člověk mohl na skialpy nebo sjezdovky, ale to není pro sportovce na pořadu dne. Snad jen kdyby tu byl volný den, jako je na mistrovství světa.“

Český tým střídá v posledních letech ubytování přímo v Hochfilzenu nebo v devět kilometrů vzdáleném Leogangu, kde je víc hotelů a penzionů. Ondřej Moravec preferoval první variantu. „Když je dost sněhu, dá se jezdit po loukách. Můžete se tam jít vyjet bez toho, abyste museli někam dojíždět.“

Záludný sníh

„Trať není ničím záludná, co ale bývá záludné, je sníh,“ charakterizuje Ondřej Moravec Hochfilzen. „Nepamatuju si moc závodů, kdy bychom měli top materiál. Vůbec to nedávám nikomu za vinu, je docela obtížné tu namazat.“

Není problém, aby tu přes noc napadlo i několik desítek centimetrů sněhu. Počasí se dost mění, což je noční můra pro servismany. Ani biatlonisté si pak lyžování úplně neužívají. „Na čerstvém sněhu to moc nejede a na odpočinkové pasáže můžete zapomenout. Není tu žádná rovina, žádné dlouhé sjezdy. Furt musíte něco dělat. Řekl bych, že je to relativně těžká trať.“

A ještě jeden poznatek Ondřeje Moravce k podmínkám na trati: „Typická je pro Hochfilzen jedna lajna, umydlená jediná stopa prostředkem. V podstatě se nedá předjíždět, protože když chcete předjet, tak jdete na tlamu. Je to brzda. Takovéto podmínky tu byly tak v 75 % závodů, které jsem tu jel. A že jich bylo hodně.“ Samozřejmě jsme to museli Ondrovi spočítat – absolvoval tu 59 závodů.

Skvěle mu vyšlo hlavně mistrovství světa v roce 2017, na kterém vybojoval stříbro ve vytrvalostním závodě a k tomu dvě pátá místa. „Na mistrovství světa tu byl úplně jiný sníh. Byl takový transformovaný, kompaktní, relativně rychlý. Pro servis to bylo jednodušší na mazání. To byl jeden z mála Hochfilzenů, kde nám jely relativně dobře lyže.“

Luxusní buňky

Než se dostaneme na trať, musíme se podívat na zázemí. Před mistrovstvím světa v roce 2017 prošel areál v Hochfilzenu velkou rekonstrukcí, po které se zázemí podle Ondřeje Moravce dost změnilo. „Zázemí pro sportovce se posunulo blíž ke stadionu, takže to mají jednodušší. To je za mě dobře. A v buňkách jsou sprchy a záchody, což je velký nadstandard.“

Ondra mluví o buňkách, ale v případě Hochfilzenu to berte jako biatlonovou hantýrku. Tady jde spíš o hotelové pokoje ve velké budově, která vyrostla hned u stadionu. Biatlonista to má pár kroků k servisním buňkám či kamionům i na trať. Jen si nesmí zapomenout akreditaci nebo své tréninkové či závodní číslo. Vojáci, kteří tu suplují dobrovolníky, jsou při kontrolách neoblomní.

Jednodušší úvod

„Začátek je úplně za nic,“ říká Ondřej Moravec o úvodní pasáži před nájezdem do tunelu. Na zvlněné louce je navinutých několik smyček. „Často tu ve stíhacích závodech a štafetách jezdí dlouhý vlak. Nedá se moc předjíždět, není prostě kudy. Trať je úzká. Na to jsme často upozorňovali. V některých místech se vejdou sotva dva lidi.“

Zvlášť v letech, kdy je slabší zima, bývá na zelené louce jen úzký bílý had. „Jezdí se tu většinou druhý svěťák po severu a zimy už nejsou to, co bývaly. Zažil jsem tu i svěťák, kdy se tu dovážel sníh z Großglockneru kamiony. Takže byl špinavý a byly v něm šutry,“ vzpomíná Ondra.

Právě na úvodní louce bývá většinou spousta fanoušků. „Je to dobré místo pro diváky, vidí zároveň na trať i na střelnici. Celkově je Hochfilzen příjemný areál pro fanoušky. Jezdí tu i dost Čechů, protože je to nejblíž. Vždycky jsme je po závodech obešli a podepisovali se jim. To bylo fajn.“

Za tunely to začíná

Závody se podle Ondřeje Moravce rozhodují až v druhé části trati za tunely. „Na louce jedou všichni cca plichtu. Pak se sjíždí do tunelů. V tomhle místě jsou většinou vymydlené stopy a když ji člověk netrefí nebo ztratí balanc, tak to dělá strašné rozdíly. Člověk nakoupí v dojezdu do protikopce časovou ztrátu a samozřejmě mu to vezme i síly.“

Právě za tunely začíná nejdelší stoupání. Krátce po něm se na 2,5kilometrovém okruhu biatlonisté a biatlonistky už otáčí a vrací směrem na stadion. Na 3,3kilometrovém okruhu budou muži ve sprintu pokračovat ještě o kus dál, kde je čeká nepříjemná levotočivá zatáčka.

„Je vyklopená na druhou stranu. Ženy tam vůbec nejezdí, tak na ně nemůžu hodit, že to vyplužily,“ směje se Ondra. „Projede tam 50 lidí a někdo tam tu kristiánku hodí. Začne se dělat větší a větší plotna.“

Skokanská zatáčka

Pak už následuje návrat na stadion, který není tak jednoduchý, jak by se mohl zdát. „Když na to člověk nemá, tak tam taky hodně ztratí. Pokud nevyjedeš rychle ze zatáčky, tak nevyjedeš ani následný protikopec a ztratíš síly. Pak je tam velbloud. Tam jsem nechal na mistrovství světa v roce 2017 zlato, protože už jsem absolutně nemohl. Řekneš si, že už tam jen sjíždíš, ale kulový. Nesjíždíš. Je tam spousta míst, kde musíš ještě něco dělat. Jsou tam dva hrby a zatáčka, ve které musíš být ostražitý. Není to žádné odpočívání,“ popisuje Ondřej Moravec.

O zmíněné zatáčce, která nasměruje biatlonisty zpátky do tunelu a na stadion, mluví Ondra jako o „vyhazovací zatáčce pro fotografy“. Dost se v ní láme svah a když máte vysokou rychlost, tak se můžete i proletět. „Na tréninku jsem se tam proletěl častokrát, ale při závodě většinou tu zatáčku sešlapávám. Se závodními lyžemi by byl ten let asi docela dlouhý. Daly by se skočit tak čtyři metry, což bych s flintou úplně nechtěl.

Nepodcenit střelnici

Z tunelu už je to kousek na střelnici. „Před ní je docela dlouhý sjezd, ale poslední část je trochu do kopce. Střelnice má svá specifika a občas se tu střílí na dva nádechy. Člověk se při příjezdu trochu zahltí.“

Že by to v Hochfilzenu byla přehlídka nul, to se tedy říct nedá. „Občas tam fouká vítr, který se zdá, že nic moc nedělá, ale je potřeba si cvaknout. To se dá načíst na nástřelech a na trénincích. Spíš jsou tu chyby z podcenění. A možná hraje trochu roli i příjezd a dýchavičnost,“ zamýšlí se Ondřej Moravec.

A pak upozorňuje ještě na jedno úskalí. „Když jede člověk třeba při stíhačce na stav třicet, tak je třeba s tím počítat a vydýchat se trochu dřív. Jinak vyjedete kopeček a bum, hned ležíte. Pomalu si nestihnete sundat hůlky a už máte střílet.“

A že bývalý český reprezentant ví, o čem mluví. Loni měl v hromadném startu „předplacené“ poslední místo a tím i stav třicet. „Trošku mě to s*alo,“ směje se Ondra.

Cílová rovinka je do kopce

„Cílová rovinka je sakra do kopce,“ upřesňuje Ondřej Moravec. „Z hlediska taktiky je lepší do téhle rovinky jet první, protože je před ní zatáčka na pravou ruku. Člověk to má kratší a když je trochu chytrý, tak může toho druhého vyvézt ještě trochu dál. To se tu často děje.“

V Hochfilzenu se tradičně jezdí stíhací závody a štafety, takže o dramatické finiše není nouze. V Östersundu neuposlechl Michal Krčmář radu svého parťáka, aby jel naopak do cílové rovinky ze závětří, ale i tak uspěl. Uvidíme, jestli se bude jeho rad držet tady.

Hodnocení

Každému středisku dá Ondřej Moravec známku od 1 (nejhorší) do 10 (nejlepší). Östersund od něj dostal šestku, Hochfilzen si vysloužil o stupeň lepší známku.

„Teď tu nemůžou být diváci, ale jinak tu bývá pěkná kulisa. Zázemí je taky super. Dřív jsme docházeli daleko na start, ale teď je všechno blízko. Letos dokonce přiblížili i parkoviště pro týmy, zřejmě kvůli covidu. Za téhle situace snad není ve Světovém poháru kompaktnější místo,“ odůvodňuje Ondra své hodnocení.

Ondrovo hodnocení Hochfilzenu: 7/10