Psal dějiny českého biatlonu. Teď si Jaroslav Soukup užívá „normální život“

18. května, 2018

Nikdo už mu nevezme, že byl prvním českým biatlonistou, který si sáhl na olympijskou medaili. Úspěchů v kariéře Jaroslava Soukupa ale bylo mnohem víc. S odstupem času skromně říká, že ani neví, jak to všechno dokázal. Nyní přepnul ze života sportovce na „normální život“, vyžívá se v práci kolem svého domu a chystá se na nástup do nového zaměstnání.

Vzpomínky na čtyři velké medaile

Když ještě biatlon nebyl tak populární

Už od juniorských let měl dobře našlápnuto. Spolu s Michalem Šlesingrem a Ondřejem Moravcem se na juniorských světových šampionátech radoval ze dvou štafetových medailí, sám byl dvakrát třináctý. Výraznějšího úspěchu mezi dospělými ale dosáhl až na prahu třicítky.

Dočkal se na Mistrovství světa v Ruhpoldingu v roce 2012. Bronzem ve vytrvalostním závodě zároveň protrhl pětileté čekání českého biatlonu na medaili z velké akce.

„Byla to jiná doba. Biatlon ještě nebyl tak populární,“ vzpomíná Jaroslav Soukup, který tehdy drtivým finišem málem přivodil infarkt (a ne naposled) komentátorovi ČT Jiřímu Rejmanovi a také německým fanouškům, kteří už pomalu slavili bronz Andiho Birnbachera. Jenže český reprezentant byl o osm desetin lepší.

„Potkal jsem na trati rychlého Slovince Bauera, mohli jsme spolupracovat. Kupodivu mi vydržely síly až do posledního kola a mohl jsem zrychlit. Vyjížděl jsem z pátého místa po střelbě a dostal jsem se na třetí. To se mi líbilo,“ usmívá se při vzpomínce Soukup.

Úspěch, který ani neměl přijít

Asi nejtěžší chvíle kariéry přišla v létě roku 2012. Na soustředění ve Slovinsku se zranil při pádu z kola. Lékaři soudili, že přijde o celou sezónu a tím pádem o Mistrovství světa v Novém Městě na Moravě.

Po Vánocích už však opět závodil. „Rybiz se se mnou moc nepáral. Začal jsem makat a šlo to,“ oceňuje svého trenéra muž, se kterým si osud zahrál ještě jednou.

Úvodní smíšenou štafetu jet neměl, ale nakonec zaskakoval za nemocného Šlesingra. Svou úlohu zvládl skvěle, na třetím úseku jen jednou dobíjel a pak sledoval, jak finišman Moravec za jásotu tribun míří pro bronz.

A jak šampionát viděl jeho nečekaný hrdina?

„Moc jsem si užíval atmosféru, ale bylo to pro mě těžké. Dával jsem se teprve do kupy. Běžecká forma nebyla, střelecky to šlo. Jsem moc šťastný, že jsem podržel štafetu a vyšlo nám to na medaili.“

Přepište dějiny

Až do roku 2014 čekal český (potažmo československý) biatlon na medaili z olympijských her. Přepisování historie se chopil Jaroslav Soukup a zvolil bronzový inkoust.

Jeho počínání v úvodním sprintu v Soči bylo až senzační. Po druhé nule se dokonce ujal vedení. Sám se o tom dozvěděl až v posledním kole od členů realizačního týmu. „Jak mi to hlásili, tak jsem si říkal: Dělají si srandu? Neměl jsem až takovou formu. Říkal jsem si, že snad zajedu dobře, bude to třeba hezké desáté místo.“

Ono z toho bylo hezké třetí místo. „Nejsilnější okamžik byl, když už dojeli všichni do cíle a já věděl, že mám medaili,“ popisuje Soukup s tím, že si užil pořádné nervy. Vždyť Anton Šipulin s ním prohrál bitvu o bronz o pouhých sedm desetin sekundy.

Olympijský úspěch podtrhl jistým výkonem ve smíšené štafetě, které pomohl ke stříbru. Rodák z Jičína tak získal svou čtvrtou a zároveň poslední velkou medaili.

Sbohem, biatlone

Čas loučení

Po více než 300 startech na mezinárodní scéně řekl Jaroslav Soukup dost. Svůj záměr ukončit kariéru oznámil už během Zimních olympijských her v Pchjongčchangu. „Dál to nemá cenu,“ řekl tehdy Deníku Sport.

„Když člověk cítí, že je na tom tělo dobře, tak ta motivace tam je. Když problémy přetrvávají delší dobu, tak už to člověka tolik nemotivuje. Cítí, že na to nemá,“ vysvětluje s odstupem důvody svého konce Soukup.

Patřičnou rozlučku si užil jak na závěr sezóny v Jablonci nad Nisou, tak na Světovém poháru v Oslu. Slivovicí si připíjel třeba s Američany Baileym a Burkem, kteří také končí. „Potěšilo mě, že se se mnou zapovídali i závodníci z Německa, kteří většinou tolik nekomunikovali.“

A s kým si Soukup během svých závodních let nejvíc rozuměl? „Určitě se Zdendou Vítkem, je to můj velký kamarád. Ze zahraničních třeba s Jakovem Fakem. Už od juniorů jsme se hodně potkávali i se Simonem Fourcadem.“

Nejbližší cíle: Bazén a terasa

Jsou sportovci, kteří se potýkají po konci kariéry s „abstinenčními příznaky“. Jejich tělo bylo zkrátka zvyklé na pravidelné vyplavení endorfinů. To však není případ Jaroslava Soukupa.

„Rád bych s kamarády vyrazil na kolo, ale je hodně práce kolem domu a zařizování nové práce. Těším se i do posilovny. Že by mi však sport vyloženě chyběl, to se říct nedá. Úplně jsem se přepnul z biatlonu na rodinu, normální život.“

Jak tedy vypadá život nebiatlonisty Jaroslava Soukupa? „Každý den je jiný. Odvádím dceru do školy a momentálně jsem většinou od rána do večera na zahradě.“

Na nudění není čas. S manželkou Renatou mají v hlavách spoustu plánů. „Koupili jsme bazén, takže potřebuji připravit podklad. A taky děláme terasu, přístřešek… Je toho spousta. Práce kolem domu mě moc baví, něco za vámi zůstává,“ vypráví otec dvou dětí.

Práce u policie

Po krátkém rozkoukávání už se Jaroslav Soukup vrhl vstříc nové profesi. „Měl jsem teď fyzické testy, přihlásil jsem se k policii. Osmnáct let bylo mým zaměstnáním běhat a střílet, takže to není zase taková změna,“ pousměje se a pokračuje. „Každá normální práce pro mě bude úplně něco jiného. Těším se na tu zkušenost a zároveň k tomu mám respekt.“

Práce u policie nemusí být jediná volba. „V budoucnu by se mi líbilo i něco kolem aut a motorek,“ nepřekvapuje sběratel motorek Pionýr a hrdý majitel stroje Harley-Davidson.

Leckoho samozřejmě napadne, že by se úspěšný biatlonista mohl vydat i na trenérskou dráhu. Ostatně příkladem by Soukupovi mohl být jeho kamarád Vítek, který se hned po konci závodní kariéry přesunul k českým ženám.

Čtyřnásobný medailista z velkých akcí však zatím své zkušenosti předávat nebude. „Dva roky jsem nad tím přemýšlel. Byla tam ta myšlenka, ale s rodinou by to šlo těžko skloubit. Až budou děti starší, tak to třeba budu vidět jinak.“

Žádný strach o budoucnost českého biatlonu

Odchod dlouholetého reprezentanta není zdaleka jedinou ztrátou, se kterou se musí český biatlon vyrovnat. Loučí se například i šéftrenér a strůjce biatlonového zázraku Ondřej Rybář.

„Nebyl jenom trenér, ale i organizátor. Bylo to pro něj náročné. Občas je potřeba změna, po delší době by ho to třeba přestalo bavit. Ale i nějaké vzdálená pomoc od Ondry bude prospěšná,“ říká Soukup na adresu nového sportovního ředitele české reprezentace a také svého dlouholetého kamaráda.

I díky dobrým základům Jaroslav Soukup nečeká, že by měl přijít u českého týmu nějaký pokles. Navíc tvrdí: „Nebojme se změn. V týmu je dobrá parta, bude to fungovat.“

Na závěr by se hodila nějaká rada specialisty na velké akce směrem k mladým biatlonistům. „Prostě makat. Žádná rada není. Ani já nevím, jak jsem to dokázal. Většinou jsem měl stabilní formu a nějak to dopadlo.“

Dopadlo to náramně. Jardovi děkujeme za nádherné zážitky a přejeme, ať se mu v životě vyhýbají trestná kola.

---

Vizitka Jaroslava Soukupa

• stříbro ve smíšené štafetě a bronz ve sprintu na ZOH 2014
• bronz ve vytrvalostním závodě na MS 2012 a ve smíšené štafetě na MS 2013
• pětkrát na stupních vítězů v závodech Světového poháru, z toho dvakrát mezi jednotlivci
• stříbro a bronz ze štafet na MSJ 2002 a 2003
• stříbro ve sprintu na ME 2006 a v hromadném startu na ME 2016

 

Karel Halberštádt, Biatlonmag.cz