Srdce je víc, než umístění, říká Gabriela Soukalová

12. prosince, 2015

Gabriela Soukalová dokázala i na potřetí uhájit žluté číslo vedoucí závodnice průběžné klasifikace Světového poháru. Tam ji vyneslo prvenství při sprintu v Östersundu. Vůbec její bilance stávající sezóny je úctyhodná, postupně doběhla: 5. – 1. – 5. – 8. – 3. Na kontě mám nyní 222 bodů a šestnáctibodový náskok na druhou Franciszku Hilldebrandovou.

 

Na žluté číslo ji provází spousta vzpomínek. „Vracím se k předloňské sezóně. To jsem si myslela, že jsem měla nejlepší sezonu. Cítila jsem se dobře a završila jsem to čtvrtou příčkou v celkové klasifikaci. To je i nyní povzbuzující.“ Žluté číslo s sebou nese i zvýšený tlak. „Tady však mám výhodu ve své povaze. Jsem docela flegmatická a to je určitě výhoda. Říkám si, jaká šance a cti se mi dostalo, že můžu jezdit v e žlutém čísle. A navíc, tlak je takový, jakýsi ho člověk nechá na sebe připustit.“

Každé další klání se žlutým číslem ji dodává sebevědomí. „A zároveň s sebou přináší i velkou motivaci a radost ze závodění.“ Sama se snaží být spokojená především s tím, co má. „A když jsem vnitřně spokojená, tak získám takovou karmu, že se chovám správně a dělám věci odpovědně. To se pak vrátí. Pořád ještě, i v téhle době, věřím ve spravedlnost. Možná jako jedna z mála .“

 

Během volných chvil se snaží od závodního prostředí utíkat. „Od přítelovy maminky jsem dostala takové secesní omalovánky. Mám je na zkrácení chvil. A takovou omalovánkou je i můj obličej.   Takže tím se před startem možná také trochu odreagovávám,“ dodává se smíchem. Myslí si, že každá forma manuální práce s sebou přináší odpočinek. „Někdo maluje, někdo plete nebo háčkuje. Je to o tom, aby si člověk vytěsnil stovky myšlenek na závod, které ho mohou svazovat. Prostě to pomáhá čistit hlavu.“

 

Gabriela Soukalová cítí, že se mění, dozrává. „Nepřipadám si stejná, přijde mi, že v sobě mám více zkušeností. Koneckonců to se dá čekat, když stárnu jako všichni ostatní,“ zamrká dlouhými řasami. „Dřív jsem si asi neuvědomovala, co se mi podařilo dokázat. Šlo mi to samo, protože jsem na to měla buňky po rodičích. A když jsem vyhrála, tak jsem si říkala, no super no. Ale v podstatě to nebylo tak srdečné,“ vykládá nyní přesvědčivě a do dává: „Toho jste si doufám všimli?!“

 

Je šťastná, že má za sebou minulou sezónu, zejména její první část. „To bylo hodně chmurné období. Nedařilo se mi střelecky ani běžecky, a bylo tam spousta dalších vlivů.“ Letos na podzim přišel zlom. „Na tréninku jsme jezdili opakované rychlosti a Ondra Rybář mi řekl: Vítej zpátky. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že to ve mně je, že ještě dokážu bojovat stejně jako ta spousta mladých samic, které jsou plné elánu a chtějí si něco dokázat.“

 

Bojovnost je teď jejím motorem. Neřeší, jestli je první, nebo osmá, nebo dvacátá. „Jak už jsem řekla, chci si závodění užívat a vědět, že jsem na trati nechala srdce, že jsem bojovala až do konce. To je víc, než umístění.“

 

Tomáš Hermann